Jak na váš lednový návrat do závodů reagovaly soupeřky?

Nebyly úplně nejšťastnější, ale byly milé. Ptaly se mě na StarDance, říkaly, že co viděly na sítích, se jim líbilo. A gratulovaly mi ke comebacku. Myslím, že váhu už jsem zase nabrala, když člověk stojí na snowboardu a furt dřepuje, tak nohy zesílí rychle. Už nejsem tak šlachovitá. Určitě jsem dospěla, ale vzhledem k tomu všemu, co jsem v osobním i sportovním životě prožila, tak by člověk musel hodně pracovat na tom, aby se mu dospět nepovedlo. Zvykla jsem si, že vyhrávám, a myslím, že jsem nejvíc dospěla v profesionálním přístupu ke sportu, že i kvůli nepříjemným věcem se tolik nevztekám. Stojím si za tím, že v tu dobu jsem to tak cítila. Dva dny potom jsem z toho byla úplně nešťastná a chtěla mít takové to blikátko, jaké mají Muži v černém, že na všechny blesknete, aby zapomněli, že jsem vyhrála olympiádu. To vítězství a ten zážitek bych si nechala, ale chtěla jsem, aby to zapomnělo okolí. Teď už to není tak intenzivní, zájem samozřejmě po čase opadne a člověk si uvědomí, kolik možností díky těmto úspěchům má, takže je za ně vděčný. Mají i negativní vliv, ale furt si myslím, že 90 procent mého života je pozitivní. V poslední době vůbec, zahlédnu ji nejčastěji, když jezdím na nějaké besedy a video tam pouštějí. A nebo ve sportovních sestřizích. Máme jiné tratě. V Soči jsem musela na dvou místech brzdit, teď už se dělají tak, abychom brzdit nemusely. A jezdila jsem samozřejmě hůř, nebo alespoň doufám. Ale největší rozdíl je v tom, že dřív jsem soupeřkám dokázala ujet o vteřinu, kdežto teď už se to neděje. Ve finále měl člověk jednu dvě soupeřky, teď už je semifinále jako velké finále. Je skvělé, že prvních osm deset holek jezdíme společně a souboje jsou mnohem záživnější pro nás i pro diváky. Špička se dorovnala. A tehdy jsem byla skoro nejmladší, teď jsem skoro nejstarší. Moc. Žádnou evropskou olympiádu jsem nezažila, Soči nepočítám, takže bych byla ráda, kdyby mohla přijet část rodiny. Ségra byla teď poprvé v Gruzii, jinak za mnou na závodech nikdy nebyla. Když jsem to ve filmu slyšela, tak mě to překvapilo. Samozřejmě se mi dobře nejezdilo a měla jsem pár myšlenek, že už nebudu závodit nebo si to nebudu užívat, ale vůbec by mě nenapadlo hned takhle na podzim říct, že už závodit nebudu. Věděla jsem, že tomu chci dát čas, že nějaké závěry můžu dělat až potom, co nohám dám třeba půl roku intenzivní zátěže. Asi jsem furt jela v nastavení, že to je chvíli blbý, ale pak se to zlepší. A že jsem i po předchozích zraněních dokázala zase jezdit dobře. Nejtěžší bylo dávat jim vědět, co se děje, kam jedu a co dělám, aby mohli pobrat co nejvíc materiálu. Asi půl roku mi trvalo pochopit, že i sebemenší věci je dobré Markusovi (režisérovi Krugovi) zmínit. Mně třeba přišly nezajímavé, protože je dělám furt, ale filmařům se hodily. Ten už by asi nikoho nezajímal. Myslím, že film měl být takhle, a co je dál, tak se mnou mí blízcí zažívají. Je to teda skoro až trapně napsaný scénář, že člověk si nejdřív zlomí nohy a pak vyhraje mistrovství světa, ale je to dokument, takže konec by byl správný, ať by se stalo cokoli.