Jiří Schelinger: Příběh českého rockového idolu

Ačkoli se dožil pouhých třiceti let, dokázal toho dost na to, aby se na něj ještě dlouhé roky vzpomínalo. Jiří Schelinger si svou hudbou získal naše srdce a dodnes si broukáme jeho písně. Jaký byl jeho život a proč se dodnes neví, co způsobilo jeho smrt? Když „pánbůh“ rozdával hudební talent, stál Jiří Schelinger v první řadě. Svou hudbou mohl těšit obecenstvo klidně dodnes, nebýt osudného skoku z mostu v Bratislavě, který ukončil jeho život. Tedy alespoň tak zní oficiální verze jeho odchodu na onen svět. Rocker s nezaměnitelným „chraplákem“ Jiří Schelinger se narodil 6. března 1951 v Bousově nedaleko Čáslavi. Jeho otec Josef byl kytaristou, dokonce tak dobrým, že učil hrát studenty na pražských školách. Maminka Miroslava k hudbě tak blízko neměla, živila se jako květinářka. Sám Jiří se zamiloval do hudby už v mládí, začalo to hrou na klavír a později šel ve stopách svého tatínka a začal hrát na kytaru. Byl hodně oblíbený i ve škole, a to zejména u starších spolužáků, se kterými na škole budoval zájmovou kytarovou skupinu. Studium ale obecně nebyla jeho parketa, dokonce ani učení na instalatéra nedokončil. Když se psal srpen 1968, prošel si Schelinger jako teprve sedmnáctiletý mladý muž složitými okamžiky. Po tehdejší okupaci byl zadržen kvůli podezření z podvodu a umístěn do zadržovací cely. Tam si Schelinger prožil hotové peklo. V jednom okamžiku už dokonce ztrácel naději, že se vše v dobré obrátí, a pokusil se o sebevraždu, ovšem údajně pouze naoko, aby byl dříve propuštěn na svobodu. To se sice stalo, okamžitě ale byl donucen podstoupit psychiatrické vyšetření v pražských Bohnicích. Vyšetření mu navíc zajistilo modrou knížku, která tehdy znamenala zbavení povinné vojenské služby. Krátce po propuštění se stal kulisákem v tehdejším Divadle Jiřího Wolkera (dnes Divadlo v Dlouhé). Vůbec první kapela, kterou Schelinger založil, se jmenovala Nothing But Nothing, později vystupoval v barové skupině Ivo Trojana Smaragd. Během vystupování v Liberci se pak seznámil se svou první manželkou Alenou. Manželství se však nevydařilo a skončilo rozvodem. Až do smrti ho ale s Alenou spojovala společná dcera Andrea. Velký zlom v kariéře Jiřího Schelingera nastal v okamžiku, kdy se stal členem skupiny Faraon, jejímž frontmanem byl Karel Šíp. Právě s touto kapelou natočil v roce 1972 svůj první hit, a to píseň Holubí dům od dnes již legendárních skladatelů Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Ačkoli skupina Faraon Schelingera proslavila, časem zjistil, že to není kapela, ve které chce nadále působit. Přestoupil tak do skupiny Františka Ringo Čecha, kde nahradil Viktora Sodomu, a to proto, že chtěl ve svém repertoáru přitvrdit. Později se to ukázalo jako trefa do černého, protože album Nemám hlas jako zvon bylo trhákem. Bylo znát, že rock je pro Schelingera zcela přirozeným hudebním žánrem, ve kterém se cítí jako ryba ve vodě. Schelinger byl takovou hudební hvězdou, že se o něm začaly šířit zajímavé fámy. Jedna z nich dokonce obsahovala informace, že se Black Sabbath chystá Jiřího Schelinger angažovat do své kapely jako náhradu za slavného Ozzyho Osbournea. Bylo to ale hodně přitažené za vlasy a dost možná jen zbožné přání jeho tehdejších největších fanoušků. Vlasatý rocker byl nejenom vynikající hudebník, ale také fešák, kterému se přezdívalo „Sluníčko“. Měl stovky fanynek, které s ním toužily prožít klidně i jen jedinou vášnivou noc. Ačkoli byl Schelinger zpočátku plachý, rychle se naučil, jak u žen zabodovat, a později se z něj stal hotový lamač srdcí. Měl spoustu románků s fanynkami, často také rád pořádal dlouhé flámy a tahy noční Prahou, které končily až k ránu a patřila k nim spousta alkoholu. Podruhé se Jiří Schelinger oženil s Jitkou Poledňákovou, ale ani tady to nebylo harmonické manželství plné lásky. Tehdy se říkalo, že doma mají často pěknou „Itálii“. Poledňákovou štvalo, že na ni nemá hudebník čas. Doma se skoro neohřál – buď koncertoval, anebo flámoval. V dubnu roku 1981 dostal Schelinger pozvání od bratislavského studia Československé televize. Do Bratislavy odjel 13. dubna, aby nazpíval hit Což takhle dát si špenát. Původně se počítalo s tím, že s ním pojede i manželka, ale ta krátce před odjezdem onemocněla, Jiří tedy odjel sám. V Bratislavě měl zůstat jen pár dní a pak se vrátit do Prahy, jenže se objevila porucha na autě a musel počkat, než se opraví. K šedesátému výročí narození se dočkal Jiří Schelinger busty s pamětní deskou. Ta byla odhalena v březnu roku 2011 na jeho domě v Praze 4 – Nuslích v ulici Čestmírova, kde od raného dětství bydlel. Jak přesně noc dne 13. dubna 1981 v Bratislavě probíhala, je dodnes zahaleno rouškou tajemství. Verze, která má nejspíš nejblíže ke skutečnosti, praví, že se Schelinger vypravil do vinárny U Františkánů, kde popíjel se svou bývalou partnerkou a jejím přítelem. Později se společně vydali na tah Bratislavou a na Hviezdoslavově náměstí se pod vlivem alkoholu, a nejspíš i marihuany, začali hecovat, kdo skočí do Dunaje. Pokračovali městem, až došli doprostřed Starého mostu, kde situace rázem nabrala rychlý spád. Jeden z mužů, který měl více odvahy, okamžitě skočil do řeky. Schelinger se nechtěl nechat zahanbit a skočil do Dunaje také. Ačkoli první „skokan“ do vody dokázal vyplavat, Schelingerovi se to bohužel nepodařilo. Jeho mrtvé tělo 7. května vyplavila řeka na Žitný ostrov u Šamorína, kde ho objevili rybáři. K přímé identifikaci těla ale nikdy nedošlo. Není tedy divu, že se začaly objevovat různé povídačky, jak to vlastně se smrtí Jiřího Schelingera bylo. Žádné konspirační teorie by možná nevznikly, kdyby tehdy policie nepůsobila až zbytečně zmateně. Ta totiž zprávu o jeho úmrtí evidovala jako přísně tajnou. Lidé tak začali spekulovat, že Schelinger možná vůbec neumřel a smrt předstíral jen proto, že chtěl emigrovat do Německa. Zjistit všechny možné podrobnosti o smrti Jiřího Schelingera se pokoušel zejména jeho bratr Milan. Nejspíš měl v koutku duše naději, že jeho bratr žije, a dělal vše pro to, aby se dozvěděl pravdu. Nakonec se k němu skutečně donesla, a to díky anonymní zásilce, která Milanovi dorazila až dlouho po revoluci v roce 2016. Jednalo se o tajnou složku, která měla být skartována. „Byl tam výslech všech lidí, kteří tu nehodu nahlásili, pitevní zpráva, fotky z místa činu, brácha na pitevním stole. No strašný,“ prozradil Milan Schelinger v pořadu 13. komnata. Ať už zemřel Jiří Schelinger jakkoliv, dodnes na něj s láskou všichni vzpomínají. Takový hudebník, jako byl on, se totiž rodí jednou za sto let a možná ani to ne. Jeho písně si dodnes broukají nejenom starší lidé, ale i mladší ročníky. Jeho hudba je nadčasová a každý si v ní najde to, co má rád.