John Mayall: Mistr, jehož zastínili vlastní učni

Ještě před dvěma lety, 10. dubna 2022, měl v rámci svého Farewell Tour koncertovat v brněnském Sono Centru, vystoupení ale musel ze zdravotních důvodů zrušit. Čeští fanoušci však měli relativně dost možností si jeho hudbu užít naživo. John Mayall byl jedním z nemnoha proslulých západních hudebníků bez ohledu na žánr, kterým se podařilo vystoupit v někdejším Československu i v době totality, konkrétně to bylo v květnu 1985 v Bratislavě v rámci festivalu Bratislavská lyra. Na ten koncert dodnes vzpomíná řada tehdejších „mániček“ vysloveně se slzou v oku, protože už tehdy byl Mayall široce uznávanou hudební legendou s důraznou stopou zejména na britské hudební scéně. Také po uvolnění poměrů jsme hudebníka viděli víckrát, ať už to bylo ve sportovních halách typu ostravské Vítkovice Areny, respektovaných kulturních centrech, jako je brněnské Semilasso, nebo pražská Lucerna, Archa či Kongresové centrum (zde zahříval pódium B. B. Kingovi při jeho poslední pražské návštěvě a Mayallovo vystoupení daleko předčilo vystoupení hlavní hvězdy večera), až třeba po Open Air Music Festival Trutnoff, kde jako by se John Mayall propadl do „zlatých šedesátých let“ a přes pokročilý věk vysloveně splynul s davem. John Mayall byl přes svůj ohromný význam poněkud nedoceněný, uvědomíme-li si, že i do Rock’n’rollové síně slávy byl přijat teprve v letošním roce. Bylo to možná do jisté míry dáno určitou sofistikovaností jeho hudebního výrazu, ale v první řadě, a to nepochybně, velikostí hudebníků, které doslova odchoval a kteří svého učitele zastínili. Mayallova kapela The Bluesbreakers, kterou založil v roce 1963, byla zčásti úhlavní britskou bluesovou (a přeneseně tedy i rockovou) laboratoří, zčásti jakousi konzervatoří, kterou vedl její kapelník naprosto úspěšně. A to přesto, že sám byl samoukem ve všech oborech, které ovládal, ať už to byl zpěv, nebo hra na foukací harmoniku, kytaru nebo klávesové nástroje. Rozhodně nejslavnějším „produktem“ The Bluesbreakers byl kytarista Eric Clapton, který tu sice pobyl krátce, ale s kapelou natočil v roce 1966 její debutové album, které se doslova přes noc stalo událostí – a bylo právě oním impulzem, po němž se na londýnských ulicích začaly objevovat nápisy „Eric Clapton is God“. Ale u Claptona Mayallovy „objevitelské“ a „vzdělavatelské“ zásluhy zdaleka neskončily. Jeho kapelou prošli jen v šedesátých letech další významní kytaristé Peter Green (později Fleetwood Mac) a Mick Taylor (Rolling Stones), ale také např. baskytarista John McVie (Fleetwood Mac), bubeník Aynsley Dunbar (Frank Zappa ad.) nebo saxofonista Dick Heckstall-Smith (Colloseum). John Mayall při vystoupení s kapelou The Bluesbreakers v Mnichově v červnu 1969 V osmdesátých letech pak zažívali The Bluesbreakers další slavnou éru, když v nich kytary obhospodařoval silný tandem Coco Montoya a Walter Trout a posléze Buddy Whittington. A i v poslední fázi existence souboru měl John Mayall štěstí na hráče, v tomto případě tedy hráčku, na kytaru: od roku 2018 až do konce tento post zastávala mimořádně talentovaná Carolyne Wonderlandová. Nejranější hudební vlivy na Johna Mayalla měli meziváleční američtí bluesoví písničkáři jako například Lead Belly. Postupem času se ale jeho výraz vyvíjel a zejména v šedesátých a sedmdesátých letech se umělec nebál experimentovat, ať už směrem k rocku, k psychedelii, anebo třeba k jazzu, k němuž se přiblížil zejména po přestěhování do Spojených států začátkem sedmdesátých let. V posledních dekádách své kariéry naopak experimenty opustil a vsadil spíš na co nejupřímnější podání klasického bluesového materiálu. V průběhu let Mayall spolupracoval zejména koncertně s mnoha dalšími hvězdami bluesové a rockové scény a řada z jeho odchovanců se k němu, byť třeba na jeden večer pořádaný za účelem oslavy některého výročí, ráda vracela. A to bylo dozajista cennější, než například fakt, že nikdy nezískal cenu Grammy, na kterou byl pouze dvakrát nominován. Ostatně, co do světské slávy se mohl cítit saturován už v roce 2005, kdy jej královna Alžběta poctila Řádem britského impéria.