Long Covid - Skryté nebezpečí po pandemii

Bez většího zájmu zřejmě postupně odeznívá další masivní covidová vlna. Vyvolala ji vysoce nakažlivá varianta viru, a tak i když už kvůli polevení v oficiálním testování nemáme o jejím rozsahu přesný přehled, skoro každý ji na přelomu roku zaznamenal, ať už na vlastní kůži, či v okruhu známých. Částečně sice onemocnění nadále probíhá velmi nepříjemně, řádově desítky lidí také pořád končí s těžkým průběhem v nemocnicích, celkově by ale situace na první pohled sváděla k přesvědčení, že kvůli covidu si už do budoucna starosti dělat nemusíme. Je tomu však opravdu tak? Ne tak docela – pozoruhodně málo pozornosti se totiž u nás věnuje fenoménu tzv. postcovidu, dlouhé a náročné rekonvalescenci po akutní fázi onemocnění, respektive tzv. long covidu, kdy se vlivem řádění viru v těle dostaví dlouhodobé následky, které v části případů v podstatě vylučují vést dál život tak jako předtím. Covid zkrátka ani v této fázi není žádná banální rýmička, nýbrž závažné onemocnění. Napadá nejen sliznice dýchacích cest, ale lidské tělo jako celek. Lidé trpící long covidem líčí široký vějíř různých symptomů, často zejména masivní únavu a omezení kognitivních schopností. Někteří se projevů po čase zbaví, jiní, alespoň prozatím, ne. Věda přitom pořád přesně neví, co long covid způsobuje, a tím pádem ani to, jak pacientům a pacientkám pomoct. V Evropské unii jich podle odhadů jen za první dva roky pandemie bylo na sedm milionů, přičemž se zdá, že skoro dvakrát častěji než muže tento osud stihne ženy. Nesouvisí přitom nutně s vážným průběhem samotného covidu – long covid se může dostavit i u lehkého, u lidí mimo rizikové skupiny. Že nejde o běžnou únavu po dlouhém dni, si lze přečíst v jednom z mála uveřejněných svědectví, které před časem vyšlo na Deníku Alarm pod výmluvným titulkem „Znám cenu asistované sebevraždy ve Švýcarsku“. Autor trpící long covidem líčí, že v horší dny ho vyčerpává byť jen pasivně poslouchat podcast, a tak dlouhé hodiny leží ve tmě a nezvládne dělat zhola nic. Že donedávna zdravému, aktivnímu třicátníkovi s vyhlídkami na dekády takového živoření jdou hlavou i myšlenky na sebevraždu, se asi těžko divit. Text je přitom obžalobou státu a veřejnosti zavírajících z úlevy, že pandemii máme domněle za sebou, před long covidem oči. Ten se často zhoršuje s každou další reinfekcí, a tak je v bytostném zájmu těchto pacientů – jako ale ostatně mnoha dalších včetně například těch onkologických –, aby byl o šíření viru v populaci dobrý přehled a pokud možno se držel na uzdě. To se však neděje. Bylo by to přitom ku prospěchu i těm dosud zdravým – s každou další živelnou vlnou po ní někomu z nakažených long covid zůstane, a tak takových lidí, nepřijde-li se na příčiny a nevynalezne se účinná terapie, bude neustále přibývat. Někteří komentátoři mluví o hrozbě závažné zátěže sociálních systémů a pracovního trhu v důsledku invalidity stále většího počtu lidí. Vezmeme-li v úvahu genderové rozložení onemocnění, tak to navíc budou více ženy než muži, které budou chybět v klíčových sektorech, jako je vzdělávání nebo zdravotnictví, potýkajících se s nedostatkem personálu už nyní, ale i ve svých pečovatelských rolích v rodinách. Je tak s podivem, jak klidné nás další a další covidové vlny nechávají. Zhola nepochopitelné je zejména to, proč vláda v podstatě kompletně rezignovala na kampaň nejen za očkování, ale třeba i takovou vyzývající v případě nemoci alespoň k použití respirátoru ve veřejných prostorách. Že nám je i taková maličkost ve prospěch zranitelnějších, třeba těch s long covidem, zatěžko, lze aktuálně vidět v každé tramvaji a každém vlaku. Co na tom, že po nějaké další vlně covidu – a že tady bude, než se nadějeme – může jejich řady rozšířit a cenu asistované sebevraždy ve Švýcarsku rešeršovat kdokoli další z nás. Autorka je politoložka, působí ve Friedrich-Ebert-Stiftung