Novinářka Saša Uhlová a její zkušenosti s prací v zahraničí

Novinářka Saša Uhlová v loňském roce odjela za prací do zahraničí, konkrétně do Německa, Irska a Francie, kde pracovala v drsných podmínkách. Vznikla z toho reportážní kniha Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. „Žijeme ve společnosti, kde je velká část lidí nucená pracovat tam, kde nechce, žít život, který si vlastně nevybrali. A není to dobré pro společnost,“ říká Saša Uhlová, čerstvá laureátka novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky. Pracovala jste na zemědělské farmě v Německu, jako pokojská v Irsku, jako pečovatelka ve Francii. Čtení o vaší práci na farmě v Německu mi přišlo hraniční… Docela jsem litovala, že nemám nějaké psychologické vzdělání, na univerzitách se dělají různé pokusy, co lidé vydrží, jak se zachovají v mezních situacích, ale jsou to uměle vytvořené situace. Ale tady byla situace, kdy lidé byli v něčem reálně – bylo zajímavé, jak se chovají a jak se tomu přizpůsobují. A jak si to třeba sami zhoršují. S uklízením to někdy bylo i 16 hodin práce, vydržela jsem to měsíc, popisuje novinářka Uhlová. O práci v zahraničí napsala knihu Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. Nejsem psycholog, popisovala jsem, co vidím, ale sama jsem se divila tomu, jak jsme třeba za peníze dopracovali, ale pak jsme ještě uklízeli, nikdo na nás nedohlížel z vedení, bylo to dobrovolné, ale povinné. Nebo jsme za vlastní peníze kupovali třeba pracovní rukavice, ale pak jsme se složili na ubrus, aby až přijde inspektorát práce, aby se jim líbilo na naší ubytovně. Takže jsme se z naší hodně nuzné mzdy skládali na takové věci. Chtěla jsem pracovat na poli, ale nejdřív jsem asi tři týdny byla jenom v hale, kde jsem balila saláty, krájela zeleninu. Začínaly jsme v šest, ke konci jsme vstávaly ve čtyři a začínaly jsme v pět. A končilo se někdy večer v šest, někdy v sedm, osm, pak třeba v devět i deset, pak se třeba uklízelo. I s uklízením to vyšlo i na 16 hodin práce, strašně málo času bylo na spánek. Vydržela jsem to měsíc, asi bych to vydržela i déle, ale poslední týden, kdy jsme vstávaly ve čtyři a do postele jsme se dostaly před dvanáctou, tak mi natekly ruce, a nejenom mě, ale i mým kolegyním, motaly jsme se od únavy. Věděla jsem, že skončím, že to mám dočasně. Měla jsem situace, kdy jsem chtěla odejít po týdnu nebo po 10 dnech, kdy jsem měla pocit, že mě někdo šikanuje moc. Byla jsem dost rychlá, ale jim to přišlo málo, byl to výron naštvanosti. Rozplakala jsem se, hodila jsem cibulí do přepravky a byla jsem vzteklá. Potom jsem se v Irsku jednou zamkla v koupelně, kde jsem brečela a křičela jsem na kolegyni, která mě šikanovala přes dveře. Chtěla jsem také odejít, ale v té chvíli to nešlo, nevím, jak bych to udělala. Když se řekne ubytovna, tak si představím něco děsného. V čem jste bydlela v Německu, Irsku, ve Francii? V Německu jsem bydlela na ubytovně, byla to stodola, ve které byla vybudovaná ubytovna, a byla docela pěkná, jen tam bylo šest lůžek na pokoji, asi by bylo komfortnější, kdyby bylo na pokoji lidí míň. Kolegyně, které nebydlely na té naší ubytovně, bydlely v rozpadlých buňkách, za tím byla ještě starší ubytovna. Ta naše byla nejnóblovější, ale zase tam byla velká televize, která mi běžela celou noc u hlavy, nesměly se tam zavírat dveře, když byl kdokoliv v místnosti. A naproti našemu pokoji byl záchod, kam furt chodili lidé, kteří nebyli z naší ubytovny. Takže soukromí žádné, ani v koupelně jsem se nesměla zamknout. Kolegyně, se kterou jsem spala na pokoji, mě měla zaučovat. Ale nesnášela časový tlak a vybíjela si to na mně. Pak se mi třeba večer omluvila, ale byla schopná na mě křičet celých deset hodin, co jsme pracovaly. V Německu to nevěděli, v Irsku jsem jim to řekla, než jsem odjížděla, ze začátku to nevěděli, pak jsem jim nedokázala lhát, byli mi blízcí, mluvili jsme v podstatě stejným jazykem. Ve Francii to zaměstnavatelé nevěděli, ale jinak mi celá Marseille pomáhala, hodně lidí to tam vědělo, hodně holek, co dělaly se mnou stejnou práci, se o tom se mnou bavily. Teď jsem o pět let starší – když je člověku čtyřicet, je to výrazně lepší, než když je mu čtyřicet pět, co se týká bolestí v těle. Další věc je, že to bylo víc hodin, je to jiné, když člověk skončí po osmi hodinách, ale když vstane v pět ráno a skončí v osm, devět večer, tak nemá sílu psát deník. Jedna věc je Evropa, pak je problém celého světa. Soustředím se tedy na Evropu – máme Evropskou unii, a myslím si, že není v pořádku, že jsou tak velké mzdové rozdíly mezi zeměmi jako je Lucembursko, Německo na jedné straně, a Česko, pak třeba ještě hůř Bulharsko nebo Rumunsko na straně druhé. A volný trh kombinovaný s těmi ohromnými rozdíly generuje takovouhle práci, kdy to je všechno legální, a zároveň je to mimo legalitu. A vidí to i inspektoři práce, ale celé odvětví je založené na tom, že tam takhle pracují lidé z jiných zemí. Kdyby tam nepracovali, tak tam zelenina není tak levná, kdyby lidé měli normální podmínky a byli zaplacení, tak by se za to platilo víc. A služby a péče o seniory jsou podobný případ, často to v mnoha zemích stojí na migrantské práci. A už není možné je důstojně zaplatit.