Přípravy na koncert v Obecním domě

Zpěvačka Lenny se připravuje na svůj velký podzimní koncert v Obecním domě v Praze. Důraz klade na uměleckou stránku a nepodceňuje ani fyzickou přípravu. Jak prozradila v časopisu Story, cvičení se stalo její denní rutinou. Nejen sportovní inspiraci čerpá od partnera, rappera Marpa. Lenny a rapper Marpo jsou nejen životními, ale také hudebními partnery. Nazpívali už několik společných duetů. Lenny v říjnu vystoupí v Obecním domě. Kdy jste do jeho prostor zamířila poprvé? Určitě už jako malá s prarodiči, ale z této návštěvy si pochopitelně zrovna moc nepamatuji. Zážitkem v něm pro mě byla akce Febiofest 2018, kde se snoubilo hudební představení s filmovou projekcí. To mě velmi zaujalo. Samotná myšlenka koncertu se smyčci se mi zrodila v hlavě automaticky ve spojitosti s takto nádherným prostředím. Ovlivní specifická atmosféra a architektura významného místa vaše vystoupení? Jsem si jistá, že to bude naprosto odlišný zážitek, než kdybychom koncert uskutečnili třeba ve velké hale. Na lidi bude dýchat historie a kouzlo Obecního domu. Předem ale fanoušky vyzývám, aby se tím nenechali svazovat. Například dress kód je naprosto libovolný. Chci, aby se lidi bavili a bylo jim komfortně. Lenny v rozhovoru s Lucií Výbornou prozradila, kolik získala hudebních cen Anděl. Jednu sošku už dokonce postrádá. Koncert odehrajete s Unique Orchestra. Bude to pro vás nové? S Unique Orchestra jsem měla možnost spolupracovat už v minulosti. Proto byl můj výběr jasný. Nahrávali například smyčcové party k mé písní Lithium, kterou následně produkoval Mike Shinoda, člen kapely Linkin Park. Při hraní s jakýmkoli smyčcovým tělesem je pro mě nesmírně důležité se na sebe „nacítit“, aby nám to společně pěkně fungovalo a „dýchalo“. Pak je takové spojení opravdovým zážitkem. Už jste s orchestrem absolvovala zkoušky? Na ty je ještě brzy. Předchází jim sestavení vhodného playlistu a tvorba aranží pro smyčce. Teprve pak se notové party dostávají do rukou smyčcového tělesa a nastává prostor pro zkoušky. Já osobně se moc těším, až uslyším první tóny skutečně naživo. Něco málo už mám v hlavě, ale když se aranžmá přivede k životu, je to teprve ono! Proč se věnujete novým projektům? Posouváte se tím dál, bouráte stereotypy, vlastní nejistoty… Rozhodně nad tím takhle uvažuji. Nechci zůstat stát na jednom místě celou svou kariéru. Chci se zdokonalovat nejen jako umělec ve vlastním řemesle, ale také jako entertainer. Mým cílem je nabídnout lidem show, která je inspiruje, ale i emoce, jež si v sobě (snad) ještě dlouho ponesou. Jsou experimenty něčím, co jste do svého života musela implementovat? Možná jste měla ráda jistoty, ale v určité životní etapě se rozhodla uchopit vše jinak. Myslím, že nejste daleko od pravdy. Když jsem začala psát písničky, dlouho jsem se bránila spolupracím s producenty nebo ostatními autory. Špatně se mi „kousalo“, když mi někdo začal do písně jakkoli zasahovat, cokoli měnit. To se změnilo s mou průlomovou deskou Hearts, kde jsem se odvážila, svěřit do rukou producenta. Společně jsme vytvořili album, které nakonec rozvířilo poměrně stojaté vody tehdejší popové scény u nás. Máte zkušenost i s projektem, který se nesetkal s očekávaným úspěchem, přesto vám přinesl cenné ponaučení? Určitě by se něco takého našlo. Loni jsem oslavila deset let na hudební scéně. Za tu dobu jsem zažila momenty, kdy se cítím být nahoře, ale i dole. Moje mamka (zpěvačka Lenka Filipová pozn. red.) říká: „Život je jako lochneska. Když jsme nahoře, musíme čerpat síly na to, až budeme zase dole. A naopak, od každého dna se člověk musí nakonec jednou odrazit a stoupat nahoru.“ Jsem hlavně vděčná za to, že mám možnost dělat profesi, kterou miluju, a neskutečně mě baví. To je největší dar. Od dětství hrajete na piano. Měla jste v té době odpor a nechuť k hraní? Určitě jsem měla období vzdoru, asi kolem začátku puberty, když mi bylo dvanáct nebo třináct. Rodiče mě ale u piana velmi tvrdě drželi. Dbali na to, abych své řemeslo rozvíjela. Zpětně jsem za tuhle „tvrdou ruku“ ve výchově nesmírně vděčná. Přijde mi, že dnes je v módě děti nestavět do situací mimo jejich komfortní zónu. Právě v nich ale člověk nejvíc roste a nejvíc se naučí. Kterou činnost jste před hraním na klavír tedy preferovala? Jak jsem zmínila… neměla jsem moc na výběr! Když jsem zrovna nehrála, přišly povinnosti v podobě domácích činností. Úklid nádobí, vytírání podlahy nebo venčení psa. Díky své bujné představivosti jsem si tyto úkoly zpříjemňovala hraním třeba na to, že mám restauraci nebo učím děti ve škole. Jinak jsem hodně kreslila a strašně moc četla. Zkrátka jsem se vždy uměla zabavit. Hodně cvičíte, nepodceňujete fyzičku. Kdy jste začala s tréninky coby součástí denní rutiny? Máte pravdu, fyzická aktivita už je součástí kaž­dého mého dne. Lidem, kteří mě sledují zpod pódia, se to nemusí zdát, ale koncerty jsou fyzicky náročná disciplína. Když vystupuju v létě ve třiceti stupních na festivalu, kde na pódium praží sluníčko, u toho zpívám a běhám sem tam, chci lidem předat kvalitní zážitek a ne udýchanou show bez energie. Energie je středobodem mého vystoupení a na tom si zakládám. Už moji rodiče mě učili, že zpěvák, který je skutečný entertainer, je v podstatě atlet. Musím být neustále v celkové tělesné kondici. Nesmím onemocnět ani se zranit a předvést špičkový výkon. Váš partner Marpo se věnuje thajskému boxu. Trénuje s vámi? Nebo vy s ním? Ano, trénujeme spolu často, což mi v udržení rutiny určitě pomáhá. Jelikož koncerty se odehrávají převážně v létě, zbytek roku sestává z příprav. Ať už je to sport a fyzická příprava, skládání a vydávání nové muziky, nebo promo. Jako muzikanti máme možnost být většinou pánem vlastního času. Z toho důvodu vnímám rutinu jako klíčovou spolu se sebedisciplínou a i určitou cílevědomostí. Inspiruje vás partner nejen po sportovní stránce? Velmi mě inspiruje jeho talent, píle a schopnost se nevzdávat. Nejvíc jsem se od něj naučila zacházet se svým vlastním časem. Dřív jsem ho rozdávala po hrstech každému, kdo si řekl o schůzku, rozhovor, spolupráci tohle nebo tamto. Nechtěla jsem nikoho urazit a odmítnout jsem se ostýchala. Teď na čas nehledím jen když jsem s rodinou či přáteli. Jinak si ho střežím jako oko v hlavě.